Náš smutný víkend

28. ledna 2007 v 9:52 | © Eva |  rok 2007
Smutné je vždycky pro nás loučení se štěňátky, na která jsme si během pár dní zvykli. Utekly jako voda a přichází pro nás ta nejsmutnější chvíle.Vždycky to ořveme jako malé děcka, kterým někdo sebere oblíbenou hračku.
Jako první od nás v pátek odešla červená DAISY. Přijeli si pro ni v poledne, dvě hodinky jsme si povídali hlavně o pejscích a pak jsme se museli rozloučit. Nová panička Daisinku zabalila do krásně růžové dečky jako opravdové miminko a odvezla si ji s manželem do nového domova v Albrechtičkách za Mošnovem nedaleko Ostravy. Naštěstí to máme skoro po cestě do našeho letního domu, takže se doufám častěji uvidíme. V sobotu nám volala, jak slíbila, že šťastně dorazili a v noci si Daisinku vzala do postele, aby jí první noc nebylo smutno. Smutný byl možná manžel, kterého momentálně vyměnila za štěňátko.Doufejme, že bude mít trpělivost a chvilinku to vydrží...............
Ještě ten den odpoledne přijela Jana s Mirkem (majitelé Dryma) a odváželi si za krytí DELLU. Výbavičku měla připravenou jako všichni ostatní, ale v neděli od nich odjela do Břeclavi.S majiteli jsme se tak bohužel nesetkali, ale snad měla Jana šťastnou ruku a Delinka se dostala do dobrých rukou. Až budeme mít tím směrem cestu, určitě se na ni podíváme. Doufám, že se nám noví majitelé ozvou, abychom mohli dále sledovat její vývoj. V sobotu Jana samozřejmě jako vždy volala, jak se vedlo Delince první den mimo domov a že stejně jako Daisinka skončila v noci v posteli. To aby jí nebylo tak smutno. Obě Janiny fenky se moc nadšeně na příchod malého vetřelce netvářily, ale Drymeček jí prý opečovával jako princezničku. Vždyť je to vlastně jeho princeznička........
V sobotu měla odjíždět fialková DEBBIE. Večer jsme raději volali, jak vypadají cesty a jestli vůbec přijedou. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekli, že už jsou v Ostravě na Stodolní, kde hodlali přespat. Jelikož přijeli docela z dálky zodpovědně nic nenechali náhodě a raději přijeli dříve.
O desáté se konečně ozvali, že se nemohou zorientovat a Petr pro ně raději dojel autem, aby nebloudili. Medvídci spolu naposledy poskotačili a pak se uložili ke spánku. Nikdo ani nedutal a Debinku, které jsme říkali "Bibinka", jsme museli probudit. Bylo mi jí moc líto, když jsem ji rozespalou předávala nové paničce a když jsme se loučili, neobešlo se to bez slziček. V autě už měli pro ni připravený pelíšek, podložku na čůrání a taky vodítko. Na tak dlouhou cestu ho určitě potřebovala. Popřáli jsme jim šťastnou dlouho cestu, zamávala jsem jim naposledy z okna a Petr je vyvedl na hlavní silnici. Naše Bibinka odjela až do Ústí nad Labem.
Když se vrátil, zel na nás poloprázdný pelíšek a zbylá štěňátka, jako by chtěla co nejvíce držet pohromadě, nacpala se do toho nejmenšího.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.