Mazlínci

10. prosince 2006 v 19:19 | © Eva |  rok 2006
Celý týden byl pro nás velmi náročný -časově, finančně a hlavně citově. Všem našim holkách jsme neustále museli dávat najevo, že i když jsou teď na předním místě ti nejmladší, zbývá pořád místo i na ně. Batmí si při porodu jako vždycky olízala spolu s Eliškou štěňátka a sem tak se nějaké snažila svým způsobem přivítat do života. Znakem její přízně je štípání, což jsme jí museli hned zatrhnout. Při porodu asistovala i naše Mňauča, která kupodivu miminka nepokládá za myšišky k lovu, ale když vypadnou z pelíšku, tak sedí jako přibitá a hlídá. Nejhůře všechno nese naše Eliška, která si osobuje neustále právo na mazlínky a po rvačce, ke které došlo samozřejmě naší vinou, že jsme to jaksi nedomysleli, musí být oddělená ve vedlejším pokoji. Brixie si je vědoma, že není dominantní fenkou, a tak se neustále snaží své potomečky bránit za každou cenu. Ani nás nenapadlo, že z ní bude taková bojovnice. S Eliškou jsme měli dobrou zkušenost, že štěňátka půjčila všem fenkám bez mrknutí oka. Jen je bránila před cizími lidmi, což je logické. Těžce nese, že musí být neustále oddělená a každé jejich vzdychnutí krutě prožívá. Je z toho moc smutná a dnem i noci piští a nejraději by přelezla mříže jako kočka. Je nám jí líto, tváří se moc smutně a oči má neustále přilepené na pelíšku s miminkama. Brixie je zase neustále ve střehu, a tak jsme nevyspaní všichni. Jen Batmí může nerušeně s Brixii spát společně v pokoji. Asi si řekla, že udělá nejlíp, když se bude tvářit jako flegmouš. Jedinou chvilkou, kterou může Eliška využít a vychutnat si štěňátka je, když Brixie musí ven. To raději zůstane doma a rychle do pelíšku. Na návrat musíme dávat sakramentsky pozor, Brixie to okamžitě pozná a nejraději by ji roztrhala. Ale to už je Eliška v bezpečí vedlejšího pokoje..............
Když se chceme s myšpulínkama pomazlit, musíme se rozdělit.Ten druhý se musí věnovat hlavně Elišce. Batmí si taky vyžaduje pozornost a když potřebuje pomazlit, tak si sama přijde, důstojně se posadí přede mne, upře na mě oči a tlapku mi položí na nohu. Jako by chtěla říci, " paničko, já jsem tady taky a jsem Tvoje!". Přitulí se ke mně a dlouze se nechá hladit. Když jí to stačí, lehnu si k pelíšku a vstřebávám vůni miminek, která nádherně voní mateřským mlékem. Brixie klidně leží a přivírá oči, jako by rychle chtěla dospat alespoň chvilku, než zase bude muset být ve střehu. Mrňousci cítí teplo mého obličeje a jemně se hemží a svými tělíčky mě příjemně lechtají. Všechny je postupně pěstuju a hladím a jemně ukládám zpátky k mamince. Jakmile se vzbudí, vrhnou se na ni jako malincí upírci a sají a sají. Taky pěkně přibývají, rostou jako z vody a nabírají síly. Už třetí den byli tak čiperní, že je Petr musel v noci sbírat po podlaze. Prostě se vyškrábali z pelíšku a vydali se objevovat svět. Asi se jim to moc nelíbilo. Na plovoucí podlaze to přece jen bylo studené a tak se po chvíli vždycky ozval srdceryvný nářek. Asi si trochu popletli den s nocí. Přes den se většinou jen krmí a spinkají a v noci se začnou hemžit jako klubko háďátek. Ocásky se jim třepotají jako žížalky a snaží se přelézt maminku, aby byli co nejvýše. Zatím se ohřívají v pokoji u krbu, ale když se rozlezou, tak se budou muset přestěhovat do kotce v kuchyni. ................nebo se přestěhujeme my ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.